DIDGERIDOO.CZ
NOVINKY | ČLÁNKY | HUDBA | AKCE | NABÍDKA | ODKAZY | KONTAKTY |

 
HRA NA DIDGERIDOO

OBECNĚ
 
Hrát na didžeridu není nic těžkého, ale je třeba se to nejdříve naučit. Důležité je vybrat si na úvod odpovídající nástroj. Nemusí to být hned něco super originálního, na druhou stranu bychom neměli začínat na popraskané, nebo jinak technicky či rozměrově nevhodné trubky, které připomínají didžeridu jen rozměrem. Svalovec, gymnasta plný adrenalinu si tedy nevybere dlouhou tenkou trubičku a hippie šestnáctiletá slečna se nebude učit na krátké tlusté dělo. Dostačující na začátek je i novodur. Já jsem začínal, stejně jako mnozí jiní, na roury od luxu.

NÁUSTEK
 
Další věc je náustek. Pokud na vaší troubě nějaký je (nejlépe z včelího vosku) tak si ho na úvod nedělejte příliš široký, ale ne zase extra tenký (pod 2 cm v průměru). Myslím, že ideální je tak 3 cm průměr a postupně zvětšovat. Liší se to samozřejmě podle trouby a velikosti pusy, ale ne moc. Novoduruvé trubky je dobré alespoň trochu opatrně zatavit nad plamenem, nebo ošmirglovat, popř. vyrobit náústek postupným namáčením do rozehřátého vosku.

ZÁKLADNÍ TÓN
 
Při hraní je dobré sedět rovně, většinou na něčem na zemi, mít rovná záda a uvolněný celý hrudník a břicho, abychom mohli dobře dýchat. Později si uvědomíme, že právě ty nejkrásnější zvuky se tvoří již hluboko v břiše a proto se musíme opravdu naučit pracovat s uvolněným dýcháním. Nástroj je lepší mít na tvrdém podkladu, aby dobře zněl a na začátek je vhodnější hrát proti zdi, nebo stromu, abychom se lépe slyšeli. Je pochopitelné, že didžeridu, stejně jako každý jiný hudební nástroj, bude znít lépe v prázdné místnosti obložené kachlíčky, než v obývacím pokoji plném koberců, sedacích souprav a jiných pohlcovačů zvuku. Hraní by mělo být přirozené, není třeba se snažit něco zahrát, nebo nějak zvláštně tvarovat ústa. Se rty nic neděláme. Vhodné je přiložit didžeridu trochu ze strany, protože na straně je čelist plochá a nástroj pak lépe sedí. Stále dýcháme nosem. Nyní jeden výdech prostě pošleme do nástroje. Je třeba soustředit se opravdu dovnitř a jedním směrem. Všechen vzduch se musí opřít do té části rtů, kde je didžeridu (ne však příliš silně ani slabě). Žádný vzduch nesmí unikat okolo. Pokud se podaří vyloudit známý bručivý tón podobný tomu, co známe z magnetofonu, nebo od přátel, pak výsledný pocit je jako bychom rty a vzduchem vyplnili vnitřek nástroje. Pokud se to nepovede je dobré např. trochu zpevnit nebo naopak uvolnit rty, nebo přidat či ubrat vzduchu. Odhadneme, kde byla chyba. Pokud byl zvuk slabý a tichý, pak musíme více zpevnit rty a vydechnout silněji. Pokud se ozve zvuk podobný lodní siréně, pak je nutno naopak poněkud povolit rty, nebo zeslabit tlak vzduchu. Obecně čím delší nástroj, tím uvolněnější rty a čím širší, tím víc vzduchu. Např. na dlouhé tlusté didžeridu hrajeme uvolněnými rty velkým množstvím vzduchu atd.

CYKLICKÝ DECH
 
Celá hra na didžeridu stojí na cyklickém dýchání. Je to systém, kdy se nadechujeme nosem a vydechujeme do trouby, avšak zároveň s nádechem vytlačíme trochu vzduchu z tváří. Tím se vyplní mezera ve zvuku a můžeme tedy hrát nepřetržitě. Občas se pro pochopení principu cyklického dechu doporučuje vyzkoušet foukání brčkem do vody, kdy se konec brčka ponoří do skleničky, nebo umyvadla a pak se pokoušíme nadechovat za stálého vyfukování bublinek brčkem do vody. Od prvních pokusů o hru bychom se měli soustředit na nadechování nosem. V pauzách, pokud se chceme nadechnout, nechávat nástroj na rtech a nadechovat se nosem, krátce a intenzivně. Zároveň myslíme na to, že je třeba mít trochu vzduchu ve tvářích a vyfouknout ho do trouby. Dobré cvičení je zkoušet hrát tvářemi - vytlačovat z nich pravidelně vzduch jako z měchu do didžeridu a držet přitom základní tón. Zároveň to můžeme zkoušet také bez trouby. Nadechnout se, nafouknout tváře, vytlačovat z nich vzduch malou skulinou ve rtech (ne však z plic) a mezitím se nadechnout. Pokud budeme při hře myslet na nadechování nosem, necháme si trochu vzduchu ve tvářích a nebudeme dělat příliš dlouhé pauzy, Pak se můžeme naučit cyklický dech za 1 až 2 týdny pravidelného častého hraní, možná i rychleji. Pokud již umíme cyklický dech a hrajeme rytmicky, může se občas stát, že v sobě máme moc vzduchu. Můžeme pak místo nádechu nosem vydechnout. Plíce se tím trochu uvolní a vymění se vzduch. Pokud máme didžeridu, která není příliš náročná, můžeme nepřetržitě hrát a přitom se nadechovat a vydechovat nosem jako jsme zvyklí normálně. Hra se pak stane něčím velice přirozeným např. jako řeč, kdy také nemyslíme na dech a mluvíme.

MODULACE
 
Nejdříve je důležité dosáhnout opravdu ostrého, hutného základního zvuku. Pokud se to podaří, můžeme ho začít vylepšovat a hrát si. K modulaci zvuku používáme vše - jazyk, rty, tlak vzduchu, hlasivky a později i rytmus dechu, nejlépe samozřejmě vše zároveň. Tvůrčí možnosti jsou zde neomezené. Je však vždy dobré svou hru naplnit nějakým obsahem. Zvuk se až překvapivě zlepší, pokud si místo náhodného vytváření zvuků představujeme třeba skákajícího klokana, letícího ptáka, nebo zkoušíme zahrát kvákání žab, napodobit nějaký industriální zvuk, či cokoli jiného k čemu máme blízko. Dá se také hrát např. nějaký geometrický obrazec, vzorec, různé vlnovky, smyčky, osmičky, spirálky. Stejně tak můžeme do trouby něco "říkat" - písmena, slova, věty, příběhy, legendy. Zajímavé je zkusit si občas při hře zacpat ucho a poslouchat. Pomocí tohoto "nového úhlu poslechu" se dá objevit mnoho chyb a slyšet zvuk jaksi nově.

HLAS
 
Používání hlasu při hře je efektní a hojně používaný trik, ale chce trochu cviku a možná i hudebního sluchu. Také není nutné využíváníé hlasu příliš přehánět. Můžeme používat svůj hlas v celém jeho rozsahu - od známého "štěkání" kvičení až po hluboké mručivé zvuky. Opět však doporučuji hrát něco smysluplného, nějaký obsah, je to slyšet ve výsledném zvuku a zároveň je příjemné a zajímavé vyzkoušet být třeba psem, nebo vránou. Hlas je důležité nasměrovat do trouby. Můžeme zvuk držet uvnitř, nebo ho vystřelit, vyštěknout ven. Každý nástroj má nějaký základní tón a na to je třeba brát při práci s hlasem zřetel. Můžeme tento tón kopírovat, přibarvit a docílit tak zajímavých interferencí a nebo se nějak smysluplně pohybovat okolo něj. Na tomto místě bych velice doporučil vyjít občas na nějaké pěkné místo (s nástroji i bez nich) a nastražit uši. Zvířata, voda, vítr, hovory, křik, městské ruchy, továrny (obzvláště s pásovou výrobou) to vše je vynikající inspirací. Příjemné je i doplňovat to, co slyšíme okolo sebe - hrát u jezu, v lese, nebo u pásu.

ALIKVÓTY
 
Didžeridu sama o sobě vydává velice bohatý zvuk složený z několika různých vrstev - od hluboké basové linky, přes ostré, vibrující zvuky ve středních polohách až po vysoké, zpěvavé tóny a zvuky blížící se ultrazvuku. Kvalitní nástroj z dobrého dřeva má samozřejmě paletu zvuků širší než bambus, agave, nebo novodur. Všechny tyto tóny lze také do jisté míry ovlivnit a modulovat. Nejdříve se je ale musíme naučit vůbec slyšet a rozpoznat. Pokud hrajeme nějaký jednodušší, opakující se motiv, tak většinou lze zaslechnout stále znějící a nepříliš se měnící vysoký tón podobný zvuku flétny. Je to jedna z alikvót. Pokud se na ni budeme soustředit, můžeme se pokusit ji zesílit, zeslabit, nebo dokonce zahrát nějakou melodii. Alikvótní tóny jsou nejlépe slyšet, pokud se nehraje příliš nahlas a pokud hráč uvolní ústa a krk a fouká do nástroje jistým tlakem, při němž se právě alikvóta ozývá nejsilněji. Velice důležité je uvolnění hlasivek a úst, aby zvuk měl dostatek prostoru, aby ho bylo možno lehkými změnami např. v nastavení jazyka měnit. Postupně, jak si vycvičíme sluch a dokážeme rozlišit více alikvótních tónů, budeme moci zvuk ovlivňovat na více úrovních. Zjistíme pak, že již drobná změna v nastavení jazyka a celé ústní dutiny má velký vliv na výsledný zvuk nástroje. Kvalitní hra na nás dobře působí právě tím, že hráč je schopen rozeznít a kontrolovat více poloh nástroje najednou a harmonicky je spojit do jednoho symfonického celku obsahujícího tóny celého zvukového spektra. Toto platí ve větší či menší míře i pro jiné nástroje, nejen etnické. Domnívám se, že kdyby se provedla spektrální analýza zvuku didžeridu, tak by se ukázalo, že vydává i zvuky mimo prahy slyšitelnosti lidského ucha. Určitě i tyto zvuky na nás nějak působí a dokreslují celkový dojem z hudby.

VÝVOJ
 
Když hrajeme na didžeridu déle, všimneme si určitých změn. Mění se hráč, ale mění se i nástroj. Oba se také vzájemně ovlivňují. Nové nástroje se musí rozehrát. Pokud hrajeme často, řekněme několikrát týdně, pak se didžeridu správně rozezní přibližně do dvou měsíců v závislosti na materiálu. Později, pokud na nástroj déle nehrajeme, tak jakoby přestane znít, ale původního zvuku se dosáhne po krátké době hraní, řádově po dnech. Velký vliv na zvuk má i počasí - teplota a vlhkost vzduchu. Jsou momenty, kdy se některé nástroje z neznámých důvodů nedají správně rozeznít. Je to způsobeno patrně právě počasím, nebo akustickými vlastnostmi prostředí. Pokud hrajeme méně často a nepravidelně, nemusí se nástroj rozeznít nikdy. Hodně se na charakteru nástroje podepisuje také styl hráče. Didžeridu se po nějakém čase rozehraje silně právě v těch rovinách, které ten který hráč upřednostňuje. Naopak hráč samotný může díky častému hraní zcela změnit styl. Již jsme zmínili, že různé typy nástrojů mají odlišný vliv na hráče. Podobně se může stát, že díky častému hraní a jisté pozornosti prohrajeme ke zcela novým zvukovým rovinám nástroje. Dříve jsme se například soustředili na rytmus a melodickou ekvilibristiku, postupně však můžeme přejít ke klidným, nerytmickým, zvukově hutným plochám. Může se tak stát díky tomu, že se didžeridu rozehraje a objeví pro nás tyto zvukové roviny, ale spíše se tento proces odehrává v hráči samotném, je to jeho hudební vývoj, rozvinutí jeho schopnosti vnímání zvuku a akceptování nových forem hudebního vyjádření. Didžeridu je nástroj živý a hra na něj je otevřený proces, který nabízí mnohé možnosti rozvoje nejen v oblasti hudby.

SPOLEČNÁ HRA
 
Výborným prostředkem k tomu, jak se naučit něco nového, nebo něco procvičit je hrát ve dvou nebo více lidech. Každý má nějaké svoje grify a zkušenosti, kterými může obohatit ostatní. Lze např. hrát nějakou linku jako kánon, nebo zároveň ale jednou pozpátku atp. Společná hra nás učí držet rytmus, hrát přesně a hlavně zapojit se do skupiny se svou troškou do mlýna. Je velmi zajímavé jak se jasně ukazují role a charaktery, pokud hraje více lidí na trouby, bubny a jiné nástroje. Někdo fouká a řve jako blázen, neposlouchá ostatní a většinou se brzy unaví, jiný potichu šumí někde v rohu to samé dokola, někdo hraje velmi rytmicky a jasně a udává tak tempo atd. Při hře ve skupině se ukazuje také schopnost komunikace s ostatními. Je velmi příjemné si s někým skrze troubu "pokecat". Trouba je zesilovačem a to, že je zcela spojena s dechem znamená, že zesiluje to co je v nás a to co jde z nás. Můžeme se tak hodně naučit o sobě i ostatních pokud trochu posloucháme. Uřvaným šílencům se brzy omrzí poslouchat sami sebe, vyfoukají se a možná začnou hrát normálně. Depresáři, kteří u svých šumění pokaždé usnou, mají zase možnost trochu se rozdýchat a zahrát něco méně nudného. Hra na troubu tak může přispět ke změně osobnosti, tak pozor na to :-) Dobře se dá také cvičit s nějakou muzikou na kterou máme zrovna náladu a která se aspoň trochu hodí k troubě. V každém případě je třeba mít stále nastražené uši.

Aeon

download hra.zip
 
NOVINKY | ČLÁNKY | HUDBA | AKCE | NABÍDKA | ODKAZY | KONTAKTY |

TOPlist