DIDGERIDOO.CZ
NOVINKY | ČLÁNKY | HUDBA | AKCE | NABÍDKA | ODKAZY | KONTAKTY |

 
Na počátku stvořil velký duch Biame muže a ženu a ti pak svými písněmi postupně stvořili nejprve duše zvířat a ptáků, a zvukem didžeridu i jejich skutečné podoby.

Na počátku časů byly dvě dívky chyceny obrem, který si je chtěl vzít za ženy. Dívkám se ale podařilo utéci a snažily se dostat ke svým lidem. Když to zjistil, obr se rozzlobil a chtěl si vzít zpět to, co považoval za svůj majetek. Starší kmene uchystali na obra past. Na cestě vedoucí k sídlu kmene vykopali velkou jámu. Obr, zaslepený vztekem, do jámy spadl a byl okamžitě zabit spoustou oštěpů. Jak se ale v obraně před oštěpy a ve smrtelné křeči stočil, začal troubit na svůj penis a vydal velmi hluboký, vše pronikající zvuk. Lidé se pak dlouhou dobu snažili ten zvuk napodobit, ale nedařilo se jim to. Až jednou našli delší kmen, jehož střed vyžrali termiti, a když do ní foukli, tyč vydala kýžený zvuk.

Tři muži tábořili a snažili se v chladu noci udržovat oheň, aby se zahřáli. Jeden muž se otočil a poslepu sáhl pro nějakou další větev, aby přiložil na dohasínající oheň, ale zjistil, že větev je plná termitů. Nechtěl termity zabít, a tak je pečlivě všechny smetl. Pak si ale všiml, že spousta termitů utekla dovnitř. Nenapadlo ho nic jiného, než že se snažil termity zevnitř vyfouknout. Zadul a první didžeridu bylo na světě.

Didžeridu a Aboridžinci

Didžeridu, nástroj australských aboridžinců, je díky vlně zájmu o tzv. world music stále známějším hudebním nástrojem s širokou popularitou. Kromě zájmu o to, jak se didžeridu používá v tradičních aboridžinských písních je třeba se zmínit i pozornosti, které se didžeridu těší i v jiném kontextu. Jak si všimli Hayward a Neuenfelt, didžeridu vykonalo cestu "Od Arnhémské země po internet a zpátky". Tento esej si všímá právě oné "cesty zpátky", současného použití didžeridu v hudbě aboridžinců v oblasti komunity Maningridy střední a severní části Arnhémské země. Toto použití kontrastuje s dvěma dalšími kontexty - netradičním užíváním didžeridu v západním světě, a využitím zvuku didžeridu v populární a new age hudbě. Jak lidé z Maningridy na globalizaci svého nástroje reagují.

Některé nedávné studie zkoumaly roli, kterou hraje didžeridu jako nástroj nové vlny globální popularity. Další výzkum použití didžeridu v jejich originálních geografických a tradičních kontextech by nemusel být považován za pouhý předmět antropologické a etnomuzikologické fascinace. Tradiční aboridžinská hudba v Arnhémské zemi stále hraje důležitou součást každodenního kulturního vyjadřování, a stále se, jako forma populární hudby, vyvíjí. I aboridžinské vizuální umění je nyní bráno jako důležitá část multikulturní současné umělecké scény v Austrálii, na rozdíl od předchozího, pouze etnografického přístupu. Takový přístup vůči aboridžinské hudbě stále ještě očekáváme.

Didžeridu při veřejných ceremoniích

Maningrida, aboridžinská komunita, žijící na pobřeží střední a severní Arnhémské země, je mnohajazyčnou komunitou, která používá asi osm místních jazyků. Všechny jazykové skupiny mají své vlastní hudební žánry a série písní, ve kterých se jako doprovodný nástroj používá didžeridu. Kromě několika druhů písní, respektive jejich formy předehry, než začnou rytmické údery hůlek a zpěv, se didžeridu nikdy nepoužívá jako sólový nástroj. A navíc v Maningridě se didžeridu nepoužívá v rámci tajných a posvátných ceremonií, které jsou dodnes praktikovány ve středním území Arnhémské země. Na území Maningridy se didžeridu používá jako doprovodný nástroj určitých druhů písní, které jsou předváděny v rámci dvou hlavních typů veřejných ceremonií - jakýchsi diplomatických nebo výměnných slavností, a potom jako hudby používané při pohřbech a některých pohřebních rituálech.

Některé tyto veřejné ceremonie byly kdysi pořádány jako pohřební slavnosti, ale také zahrnovaly výměnu zboží mezi hráči a účastníky ceremonií, a těmi, komu byla ceremonie určena. Dnes je mezi různými jazykovými skupinami Maningridy kladen hlavní důraz na výměnu spotřebního zboží a ustavení přátelských vztahů mezi různými skupinami. Někdy se jako doprovod k těmto ceremoniím organizují i iniciační obřady.

Každá jazyková skupina v Maningridě má svou vlastní diplomatickou nebo vítací ceremonii. Ve střední a severovýchodní Arnhémské zemi jsou klanově odlišné jazykové skupiny, jejichž ceremonie se jmenují Marradžiri. Mezi kmeny Burarra a Džinang se někdy tato ceremonie jmenuje Rom. Zahrnují představení dlouhých ceremoniálních kůlů hostující skupině. Kůly jsou obvykle 2,5 až 3,5 metru dlouhé, zdobené třásněmi, peřím a pomalované klanovými znaky. Variace této ceremonie, známá jako Marayarr, je předváděna lidmi kmene Ganalbingu, přičemž ozdobený kůl představuje stěžeň plachetnice. Tato prezentace byla inspirována každoroční návštěvou Macassanských rybářů.

Tradiční vlastníci půdy na území Maningridy jsou lidé kmene Kunibíddži. Spolu s příslušníky příbuzných jazykových skupin Kunbarlang a Nakkara předvádějí diplomatickou ceremonii známou jako middžarn, která zahrnuje totemy, vážící se ke zdrojům a plodům moře, jako jsou různé druhy ryb, želv a mořských ptáků. Jazykové skupiny na západě a jihu Maningridy (včetně východních Kunwindžku, Rembarrnga, Dangbon a Kune) předvádějí diplomatickou ceremonii známou jako Mamurrng. Tato ceremonie také kombinuje prvky iniciačních rituálů a pohřebních témat. Hosté jsou obdarováni malými posvátnými předměty totemického významu, dekorováni třásněmi, peřím, včelím voskem a pomalováváni výraznými vzory.

Klan Rembarrnga sídlí na hraniční části, která odděluje západní Arnhémskou zemi od východní kulturní oblasti Yolngu. Jejich verze diplomatických ceremonií, právě proto, že jsou obeznámeni jak se západní, tak s východní kulturní tradicí, jsou plny nejrůznějších hudebních písňových a tanečních stylů. Jednou z nejznámějších ceremonií je klanový systém písní, známý jako Murlarra, což znamená Jitřenka.

Kromě diplomatických ceremonií didžeridu také doprovází cykly písní, které se také zpívají a hrají při pohřebních rituálech. Západní a jižní jazykové skupiny používají pouze starší a tajnější, posvátnější styl písní, který sestává z pouhého zpěvu doprovázeného ťukáním dvou posvátných bumerangů. Stejné písně používané v rozličných tradičních kontextech, diplomatických a pohřebních, jsou dnes v Maningridě používány i pro různé netradiční funkce v komunitě, např. otevření nové budovy a služby, maturitní slavnosti a v rámci tanečních festivalů a jiných kulturních událostí mimo Maningridu, jako jsou zvláštní výstavy v muzeích nebo uměleckých galeriích.

Technika hry na didžeridu

Při všech těchto příležitostech didžeridu doprovází specifické cykly písní, které musí hráč na didžeridu velmi dobře znát. Každá píseň vyžaduje zvláštní dechový vzor, který vytváří přesný rytmus. Tyto dechové a rytmické vzorce dělají z hry na didžeridu více než pouhý doprovodný zvuk. Rytmický efekt je vytvořený jak kombinací dechových a instrumentálních prvků, tak přefuků, které utvářejí strukturu jakéhosi hudebního partu didžeridu v rámci celé události. Tyto části a akceptované variace se musí hráč na didžeridu naučit tak, aby byl schopen zpěváka přesně doprovázet. Anderson ve své studii o různorodosti zpěvu písní v oblasti Mulrarra uvádí údaje, které ukazují, jak různé hudební styly, včetně rytmických vzorů hry na didžeridu a přes omezenou variabilitu dokáží doprovázet velký počet událostí stejného typu...

Existuje hodně technických prvků, které dodávají zvukům didžeridu variabilitu (byly popsány např. Moyleovou a Jonesem), a dvě hlavní metody hry na didžeridu. Bzučivým chvěním hráčových rtů, které tak produkují základní tón a možné alikvóty, a nebo použití nástroje k zesílení slov a jiných zvuků, vydávaných hráčem. Jones rozeznává tři typy hlasových zvuků, vydávaných hráčem skrze nástroj: nosní hučení, hrtanové kvákání a zurčení a imitace zvuků ptáků a zvířat. Zvuk, vydávaný didžeridu je nepřetržitý, protože hráč používá tzv. cirkulární dech. V některých oblastech se při tradičním použití didžeridu základní tón nástroje nevztahuje k jakékoli tónické relaci zpěváka.

Stojí za komentář, že technika, popisovaná jako cirkulární dech by mohla snad být lépe popsána jako nepřetržitý výdech. Hráč používá zásobu vzduchu, který drží v ústní dutině, a který vyfoukne, zatímco se simultánně nadechne nosem. Nejdůležitější technický prvek, co se týče klasifikace stylů hry na didžeridu v Maningridě, je přítomnost nebo absence přefouklých tónů, jak je popsána Fletcherem v jeho práci o akustice didžeridu. Moyleová to popisuje jako jeden z několika intervalů, oscilujících mezi sedmou a jedenáctou nad základní notou, i když někdy je slyšet i desátou.

Stylistické variace v oblasti severní a střední Arnhemské země

V závislosti na přefuky naplněném zvuku se dá styl hry na didžeridu v oblasti Maningridy rozdělit do tří kategorií hráčů. Za prvé ti, kteří nepoužívají přefuků, za druhé ti, kteří používají přefuků a za třetí zpěváci určitých písňových druhů, kteří přefuky někdy používají a někdy ne. Západní jazykové skupiny, např. lidé, hovořící některými dialekty Kunwindžku, přefuky ve své hře na didžeridu nepoužívají. Tento "západní" styl hry na didžeridu popsala Moyleová jako nepřetržitý základní tón (drone). Je ozdoben buď vysokými zvuky, nebo zabarvený vokalizovanými zvuky (Jones).

Vysoké zvuky se nevyskytují velmi často a jsou výsledkem začátečního vyššího tlaku každého nového dechu v rámci dechového vzoru. Vokalizované zvuky se vyskytují často jako součást hry na didžeridu, nebo součást předehry, hrané na didžeridu a hůlky, ještě než začne zpěv.

Hráči západního stylu používají nástroje, které jsou kratší, než ty, používané jejich východními sousedy. Některé západní didžeridu mohou mít i něco pod metr a zřídka kdy jsou delší než jeden a půl metru. Viděl jsem některé hráče, jak přerušili hru a usekli malý kousek konce didžeridu, aby tak změnili barvu a zvuk svého nástroje. Mohl to být pokus vyladit nástroj vzhledem ke zpěvákovi, ale je to také vylepšení, které udělá zvuk bližší tomu, jak si hráč přeje. Viděl jsem ale také opačně hráče východního stylu, kteří si ke vzdálenějšímu konci didžeridu přidělali kus, aby nástroj prodloužili. Důraz na rozdíly hudebního stylu veřejné ceremonie jazyků a skupinových tradic, když je třeba odlišit příslušnosti k určité sociální skupině, je velmi důležitý.

Východní skupiny v oblasti Maningridy využívají didžeridu k produkci alikvótních tónů. Skupiny hovořící jazyky jako je Burarra, Djinang, Wurlaki, Ganalbingu a Yan-nhangu označuji jako východní právě pro účely této klasifikace. Didžeridu používané ve východním stylu jsou delší a více cylindrické než kónické než didžeridu západních skupin a jsou dlouhé obvykle 1,5 až 2 metry. Velmi důležitým strukturním prvkem v hudbě provozované na didžeridu v tomto východním stylu jsou přefukované tóny. Dále na východ a severovýchod Arnhémské země ve zvuku didžeridu přefuků přibývá a často jsou mnohem kratší, aby výsledný zvuk obohatily jak strukturně, tak dekorativně. Přefukované tóny na nástrojích s velmi vysokým základním zvukem pracují s velkým odporem vzduchu a dosažení jemných přechodů mezi alikvóty a základním tónem je velmi obtížné.

Jazyk a terminologie

Moyleová zjistila, že klasifikace doprovodného didžeridu podle toho, jestli hráči využívají nebo nevyužívají alikvótů, se shoduje s lingvistickými rozdíly dvou hlavních vývojových podskupin. Přibližně jedna osmina severoaustralského kontinentu je domovem asi dvaceti jazykových skupin. Zbytku se říká Pama-Nyungan. Existují teorie, že všechny tyto jazyky pocházejí z nějakého proto-jazyka. Je hádankou, proč v rámci této jazykové skupiny jako izolovaný ostrůvek existuje skupina jazyků Yolngu. V každém případě ale právě mezi těmito lidmi existuje nejkomplexnější využití přefukovaných tónů.

Pokusil jsem se roztřídit styl hry na didžeridu podle použitých technických prvků. Mnohé styly západní Arnhémské země jsou uváděny společně jako kun-borrk, což v jazycích Kunwindžku a Mayali znamená tanec. Sloveso tancovat je borrkle. Východní písňové a taneční styly se nazývají bunggurl. V oblasti kmene Burarra se hraní alikvótů říká dup nega.

Také pro samotný nástroj existuje větší počet názvů: mako, lidding, džalubbu, ngorla, morlo, wuyimbarl, ngalidžbindža, ngunebobandža, mudburudža, morle. Rocková skupina Yothu Yindi ze severovýchodu Arnhémské země hru na didžeridu hodně zpopularizovala pod názvem, který se užívá v mnohých jazycích té oblasti - yirdaki (nebo yidaki). V kriolštině se didžeridu říká bambu, podle materiálu, ze které bývalo zhotoveno. Dnes se v oblasti Maningridy didžeridu z bambusu již téměř nevyrábějí. Jednak je málo přímo bambusu, jednak je obtížné dokonale vyhladit vnitřek nástroje.

Didžeridu na skalních malbách

Některé New Age prameny uvádějí, že didžeridu je jedním z nejstarších hudebních nástrojů lidstva vůbec. Objevují se pokusy prokázat (např. uhlíkovými metodami měření), že některá vyobrazení didžeridu jsou až 30 000, někteří uvádějí až 60 000 let stará. Jiní ale na základě srovnání skalních maleb tvrdí, že didžeridu není známo více jak 1 500 let.

Aboridžinci, žijící ve skalnatých oblastech, kde se nacházejí skalní malby, říkají, že lidé se naučili hrát na didžeridu od duchů, kteří žili v tamních jeskyních. Tito duchové jsou známi jako mimih, prý byli tak štíhlí, že se dostaly do jakkoliv úzké štěrbiny, a vysocí, s křehkými krky, které se snadno zlomily i ve vánku. Mimih prý jejich předky naučili kromě hry na didžeridu také lovu, přípravě jídla, zpěvům i tanci. Mnohé tamní kmeny říkají druhu svých tanců a písní právě mimih.

Výroba didžeridu

Většina didžeridu v Manigridě je vyrobena z některého druhu eukalyptu (např. Eucalyptus tetradonta, Eucalyptus miniata). Když si výrobce didžeridu vybírá vhodný strom, odsekne část kůry a poklepem zjišťuje stupeň dutosti. Některé i velmi mladé eukalyptové stromy mají střed vyžraný termity. Vybraný stromek se pak porazí, odstraní se kůra a střed se delší prutem vyčistí od termitů. Pak se polotovar odnese do tábora a dále se na něm pracuje. Odstraňují se všechny nerovnosti, konce jsou zarovnány, a jeden konec je upraven pomocí včelího vosku. Entomologové této substanci říkají cerumen. George Chaloupka ji popisuje takto: ...hnědá směs včelího vosku a propolisu, kterou domorodci sbírají pro stavební účely.

Včelí vosk se kromě mnoha jiných účelů také používá na zalepení případných dírek v didžeridu. Na konci nástroje se pak někdy, aby se zmenšil otvor, na který se hraje, z vosku vytvaruje jakýsi nástavec. U Kunwindžků se nazývá man-yaw, což doslova znamená dítě.

V oblasti Maningridy se didžeridu natírají nejprve přírodním okrem barvivy s příměsí lepidla, a pak se zvláště nástroje, určené k prodeji turistům, bohatě zdobí dalšími bílými a barevnými motivy, buď prsty, nebo pomocí listů stromů.

Výuka hry v Maningridě

Aboridžinské děti se většinu svých dovedností učí postupně, přirozeně, tím, že v průběhu slavností pozorují a později napodobují své rodiče a starší příbuzné. Mnozí známí hráči na didžeridu začali při slavnostech hrát právě už jako dospívající. Pomocí jakési rytmické vokalizace si dokáží zapamatovat rytmické vzory jednotlivých písní. Název didžeridu je anglický onomatopoický ekvivalent zvuku nástroje. Etnomuzikoložka Alice Moyleová popisuje zvuky didžeridu jako "rytmické slabičné vzory používané jako forma komunikace mezi zpěvákem a hráčem na didžeridu. Hráč se učí konkrétní styly doprovodu nejprve poslechem zpěváka, který vydává příslušné zvuky, nebo jeho instrukcemi."

Někdy zpěvák nebo tanečník hráče různými vokalizovanými pokřiky vybízí ke změně rytmu nebo stylu. Vypravěči kmene Kunwindžku někdy tyto vokalizované rytmické struktury používají k ilustraci příběhu. Podle jednoho příběhu v jazyce Kune zlý skalní duch zpívá toto:

"Ddžwayininiwirrinj namekke mimih birri-wayini birri-dirriwirrinj. Birri-ni start birri-yimeng birri-wayini. (Zabiják mimih neustále zpíval. Znělo to asi takto): Mandžhkilkilyo mandžhddžilimarda mandžhdodžordobbo dirridirridibbo dirridirridibbo."

Maningridská reakce na globalizaci didžeridu

V mnohých částech aboridžinské Austrálie didžeridu není tradičním hudebním nástrojem. Nicméně didžeridu bylo mnohými městskými aboridžinskými hudebníky adoptováno jako symbol národní všeaboridžinské identity. Zároveň s adopcí didžeridu aboridžinci v mnohých jižních částech Austrálie se začaly objevovat prvky nové víry týkající se tohoto nástroje, které se v tradičních oblastech výskytu didžeridu před tím nevyskytovaly. Zdůrazňují posvátnost a oplétají didžeridu novou mystickou duchovností. Ženy v oblasti Maningridy na didžeridu nehrají, ne proto, že by jim v tom bránilo nějaké tabu, ale protože hra na didžeridu není považována za obvyklou ženskou aktivitu. Někteří aboridžinci z jižních částí Austrálie nedávno vyvinuli tabu proti ženskému hraní na didžeridu z více duchovních příčin. Tento vývoj byl některými odborníky vysvětlován jako důsledek široké destrukce aboridžinské kultury v jižní Austrálii, a snaha aboridžinců zdůrazňovat duchovní aspekty jejich hudby jako pokus o ochranu zbytků kmenových znalostí.

Na severu od středu Arnhémské země se didžeridu nepoužívá jako hudební nástroj v posvátných nebo tajných rituálech. V roce 1989 jsem pozoroval iniciační rituály u východních Kunwindžků. Některé trvaly i několik týdnů. Jeden ze starších příbuzných, který v rámci rituálu předváděl strážce obřadu, se pokoušel potěšit mladé muže vyprávěním, že když budou mít rituál za sebou, vrátí se do lepšího světa, schopni vychutnat tak dokonalé aktivity, jako je hraní na didžeridu.

Aboridžinci z Arnhemské země nesdílejí obvyklý New Age náhled na didžeridu jako na posvátný a duchovní zvukový objekt. Díky možnosti internetu v Maningridském kulturním centru měli poprvé příležitost setkat se s tím, co sami považují za velmi bizarní názory na didžeridu a jeho nový globální kontext. Typický příklad se objevil v březnu 1997 na adrese www.inlakesh.com:

"Didžeridu je nejstarší známý hudební nástroj na světě. Hraje se na něj už více jak 40 000 let v rámci nejstarší lidské kultury - aboridžinců z Austrálie. Je to dar Země, výrobek termitů, kteří si budují sítě svých cest skrz střed větve nebo kmene eukalyptového stromu. Na didžeridu se hraje v rámci rituálů, aby se vyvolalo spojení s předky a iniciovaly zákony času Snění, a aby se obnovila komunikace s přírodou. Základní tón a alikvóty didžeridu produkují vícevrstvý zvuk, plný harmonických tónů, zjevující základní pravdu vesmíru."

Když se aboridžinci v kulturním centru v Maningridě poprvé s tímto názorem setkali, považovali ho za absolutní nesmysl. Někteří se divili, proč je najednou o jejich hudební nástroj takový zájem. Většina z nich západní styl hry na didžeridu považovala za zajímavý. Někteří se podivovali absenci zpěvu ve hře na didžeridu v New Age hudbě. Všeobecně řečeno, současná populární a New Age hudba, která zahrnuje hru na didžeridu, je mladými lidmi z Maningridy, bez ohledu na to, jestli hráč je nebo není aboridžinec, většinou kladně přijímána.

Jediné negativní připomínky k obsahu internetových stránek, týkajících se didžeridu, byly adresovány některým detailům v antropologických odkazech z počátku tohoto století, týkajících se dodnes udržovaných tajných rituálů Arnhémské země. Tajné použití je sice velmi řídké, ale aboridžinci byli velmi zklamáni, když viděli, jak se zakázané informace takto nekontrolovatelně šířily na internetu. Jejich zklamání je založeno na podstatě rituálů, spíše než na tajných detailech, vztahujících se k didžeridu. Přitom je to právě velmi vzácné, málo se vyskytující použití didžeridu jako tajného nástroje, a jen několik odkazů ve starší antropologické literatuře, které jsou tak nadšeně citovány příslušníky hnutí New Age jako důkaz legitimizace jejich nových přístupů týkající se mystické duchovnosti nástroje.

Transformace didžeridu na jeho cestě z Arnhémské země ke globálnímu symbolu se neobešla bez nedorozumění, co se týče některých tradičních vnímání role nástroje jako doprovodu písní. Některé nahrávací společnosti si uvědomily, že New Age redefinice aboridžinské kultury je komerčně výhodná a začaly nahrávat aboridžinské hudebníky. Někteří ambiciózní ne-aboridžinci začali tvrdit, že jsou žáci "Mistrů Arnhémské země". Didžeridu tak pro různé skupiny v celém světě dnes znamená různé věci. V Maningridě didžeridu zůstává jako doprovodný nástroj užívaný při veřejných slavnostech. Styl hry stále umožňuje okamžitě rozeznat, z které jazykové oblasti hráč pochází. V záplavě nových ne-aboridžinských stylů hry na didžeridu tak styl hráčů z Arnhémské země získává nový smysl jakési ochranné značky kulturního a historického původu didžeridu.

Ze studie "Didžeridu v Maningridě" Murray Gardea (Bawinanga Aboriginal Corporation, bawinanga@peg.apc.org) vybral a přeložil Vlastimil Marek.

PŘEVZATO Z BARAKY č.6 ZIMA 1999

 
NOVINKY | ČLÁNKY | HUDBA | AKCE | NABÍDKA | ODKAZY | KONTAKTY |

TOPlist